Článek o stereotypech
Tento článek byl původně určen Čechům a Slovákům žijícím ve Velké Británii. Vzhledem k aktuálnosti článku však věříme, že dokáže zaujmout i na domácí půdě. Přes to, že je psán z pohledu Čecha žijícího a pracujícího v zahraničí.
Nevidím, neslyším, nechodím, nemluvím
Středisko Teiresiás na Masarykově universitě bylo mým prvním i posledním zaměstnavatelem v Česku. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, jak zní plný název rektorátního pracoviště Masarykovy Univerzity, poskytuje služby umožňující studium nevidomým, neslyšícím a dalším studentům tím, že jim připravuje studijní materiály v podobě hlasových výstupů, přepisů do brailu, videí ve znakovém jazyce a podobně, dále zprostředkovává komunikaci s učiteli a mnohé další. Pracovat jako asistent plavání s nevidomými studenty vám otevře oči. Účast na mezinárodním kempu pro nevidomé ICC vás taky v ledasčem obohatí. Jízda na kole s nevidomým je opravdové zpestření dne. Doprovod studenta na vozíku do školy vám ukáže, že Brno lze vnímat i jako náročnou překážkovou dráhu. Cesta do kopce po neupraveném, sněhem zavátém chodníku vás donutí vzdát se a omluvit studenta ze zkoušky.
Práce v podobném středisku je nejlepší cestou jak se stát užitečným. Ale jak to všechno souvisí s životem v UK?
Za prvé:
Peníze versus práce
Somráci, kteří pod hlavičkou různých organizací žebrají peníze na ulicích, jsou všudypřítomní. Když jim řeknete, že peníze nedáte, tak jsou na vás někdy i trochu nepříjemní. Nebudu dávat peníze někomu, kdo vybírá “na charitu”, ale to co vybere pokryje akorát jeho denní mzdu. Když chce pomoct, tak ať pomůže a nežebrá. Když jim řeknete, že máte sami s pomocí znevýhodněným občanům zkušenost a ať vám popíšou tu svoji, ať víte na co přispíváte, tak se dozvíte, že “pomáhají dětem”, “pomáhají slepým”, “pomáhají nemocným”. Lžou. Stačí se zeptat někoho, kdo skutečně něco dělá, odkud je financován.
Poslední somrák, kterého jsem na Camdenu potkal (mezi desítkami jiných) mi ukazoval rozbité oko a roztržené obočí, naříkal jak jej někdo zbil, brečel a prosil mě o libru. Prostě jsem ho odbyl. Nejsem idiot a vím, že kdyby mi někdo roztrhl obočí, tak přirozenou reakcí nikdy nebude to, že budu po každém procházejícím chtít peníz. Druhý den jsem jej potkal znovu, obočí srostlé, bez jizvy, ale na nose tržná rána, spousta zaschlé krve, slzy v očích, prosba o libru. Odpověděl jsem mu trochu drsnější větou, nechápavě na mě zíral, najednou se naštval, hodil mi do obličeje nastřádané drobáky a začal utíkat pryč. Potkali jej i mí kamarádi, někdy měl od krve celou hlavu, jindy jen velkou modřinu pod okem. Herecký make-up není až tak drahý, aby se vám ta investice za den somráctví nevrátila. Hlupáků, co vám dají těžce vydělané peníze jen proto, aby je nikdo neobvinil, že jsou necitové, těch najdete hromady.
Mám těch dobrodinců, kteří na brigádě prodávají dárcovské propisky nebo pentličky, plné zuby. Stojím pod Big Benem a ženská s celou rodinou ty svý kytičky za pět liber na charitu vnucuje každému kolemjdoucímu. Odhadem sto kolemjdoucích za minutu. Někteří ji odstrkují, jiné nestihne oslovit, mnozí za kytičku do klopy dají požadovaný příspěvek. Kdo je ta “charita” a co dělá? Nikdo se neptá. Ženská si mastí kapsu.
Vydám se na výlet do Slovinska, Lublaň je fakt pěkná. Zajdu do obchodu a před obchodem žebrák. V otrhaném oblečení, se smutným pohledem. Tvrdí mi, že už dva dny nic nejedl, ať mu dám něco z toho co jsem si koupil. A co jako? Když nebude mít dva dny sex, tak mu mám taky půjčit svou holku? Mluví slovinsky a já česky. On mi nerozumí, já jemu ano. Směju se, posílám jej do práce. On pořád chce peníze nebo kus mého nákupu. Myslí si, že mu taky nerozumím, tak promluví dobrou angličtinou “Do you speak english?”. Kývnu mu a on tu stejnou písničku pronese v angličtině. Opět mu slušně vynadám a jdu pryč, nechápavě kouká. Jak si může dvacetiletý, zdravý kluk se slušnou úrovní angličtiny myslet, že já budu chodit do práce a on bude stát venku a chtít ať mu dám to, co jsem právě vydělal? Asi až tak zdravý nebude, pohodlnost a lenost jsou těžká onemocnění.
Přijedu zpět do Londýna a potkám dalšího somráka. “Hi I am Jane, I am from America and we are raising money for…”. Opravdu? Tak tady nepostávej, běž do práce a svou výplatu tvé skvělé organizaci odevzdej, ne? A co’s pro ty slepé kdy udělala? Dej mi vaši webovou stránku, já si prostuduju jak jste kdy pro koho byli přínosní, přečtu si názory ostatních a pak se rozhodnu jestli přispěju. Chvíli kouká a pak zastavuje dalšího kolemjdoucího… Nechtěla potkat někoho, kdo se jí bude na něco ptát, chtěla přeci jen peníze, bez zbytečných otázek.
Za druhé:
Vnímání odlišnosti
Česko je na tom čím dál líp s umožněním studia za stejných podmínek i nároků pro studenty s handicapem. Ale když s handicapovaným (nebo s handicapem) vylezete na ulici, tak se po vás pořád ještě dost otáčejí.
Viděli jste někdy v Česku pořad, kde by byl handicap brán jako běžná věc?
Mrknu do archivu BBC na internetu, vyberu si pořad a koukám. Je to jeden z mých způsobů vylepšování vlastní angličtiny. Nejdřív jsem sledoval pořady pro malé děti, zhruba odpovídaly mojí úrovni angličtiny. Pustím si tedy animovaný seriál Clifford the Big Red Dog. Koukám a brzy přichází první překvapení. V několikátém díle za Cliffordem přijede jeho kamarád. Hrají si, baví se, tenhle díl má opět dobrý děj. O handicapu ani zmínka. Ale jak to, když ten Cliffordův psí kamarád měl tři nohy? Asi to je normální, tak proč by to měl někdo zmiňovat. Kde jsem to vyrostl, že se nad tím vůbec pozastavuju?
Moje angličtina se zlepšila a koukám na pořady pro větší děti. Pustím si Desperados a opět žasnu. V Čechách jsem nikdy neviděl pořad o vozíčkářském klubu basketbalistů, vysílaném v hlavním čase pro děti. Koukám a nestačím se divit. Žádné vytváření představy, že jsou to chudáčci neschopní za sebe rozhodovat a postarat se o sebe. Jednomu se hrubě vysmějí, když ho rodiče krmí, jiný je zase přistižen při krádeži. Trochu drsný. I racionální cynik jako já je trochu zaskočen. Každopádně cíl je splněn, viděli jsme spoluobčany, kteří mají stejná přání a touhy jako my, dokonce mají i dobrý nebo zkažený charakter a navíc mají i sexuální potřeby. Pro Čecha: tabu.
Čas běží a moje angličtina mi umožňuje sledování i zdánlivě nudných pořadů o sběračích medu nebo o pěstování zeleniny. Koukám na Grown Your Own Veg: The Cabbage Patch. Zajímavé, farmářka se má čím chlubit, všechno jí to roste… A další zahrádka. Teď nám nějakej týpek ukazuje jak správně namíchat zeminu, pak vytrhne obrovskou kapustu a vysvětluje proč má tak zdravé kořeny. Pořad běží dál, mluví se jen o zelenině, sice vtipně, ale bez toho, že by někdo vysvětlil proč toho zahrádkáře dovedl slepecký pes a proč chvíli hledal kliku od dveří přímo před ním atd. Neuvěřitelné.
Kašlu na televizi a pro změnu si na laptopu pustím dvd. Mám rád Amores Perros, tak si pustím něco od stejného scénáristy. Babel je dost dobrý film. Holka, která se pořád chce seznámit, chce sex, snaží se někoho sbalit. Ale moc se jí to nedaří, vyhlídne si kluka, tomu se líbí, chce ji, mluví na ni. Ona však nestačí odezírat a když kluk pochopí, že je neslyšící, tak se jí i se svými kamarády vysměje…
Viděl někdo něco podobného v české tvorbě?
www.jaknapsat.cz
článek
rady, tipy, vzory ke stažení zdarma
12. září 2008